Kdo jsem?
Jsem psychoanalytická psychoterapeutka, studentka psychologie, nadšená členka týmu neziskové organizace Úsměv mámy.
Žiji ve šťastném manželství, které je naplněné láskou. Mám ráda svůj život a živím se tím, co mi dává smysl a co je mé poselství a vášeň.
Tvořím plnohodnotné a láskyplné rodinné vztahy v respektu, důvěře a upřímnosti.
Kdo jsem ale hlavně a především?
Šťastná Máma.
Máma jedné malé Naděje, která se narodila koncem roku 2021 a kompletně změnila směr mého života.
Díky
ní a zkušenostem v těhotenství, při porodu a v období adaptace na novou životní roli – roli matky, jsem si uvědomila směr mé profese a přesně si definovala, komu budu jako psychoterapeutka a psycholožka pomáhat, co mi dává obrovský smysl a co je mým životním posláním.
Jsem
obyčejná žena, která na základě vlastních zkušeností, dosaženého vzdělání a vnitřního přesvědčení, s pochopením a laskavostí pomáhá ostatním ženám ve chvílích, kdy se mohou cítit samy v sobě ztracené.
Ve chvílích, kdy se rozpadají kousky jejich starých já a jako puzzle se skládá nová osobnost.
Ve chvílí temných, o kterých se častokrát ve spojitosti s mateřstvím, nedozvídáme.
K tomuhle všemu ale vedla cesta a já se na té cestě častokrát cítila ztraceně, zoufale a velmi osaměle.
Nevěřila jsem, že můj život bude někdy zase radostný. Že budu žít na místě, kde slunce hladí mou tvář, cítím lehký vánek ve vlasech a v duši absolutní „klid a naplnění“.
Nevěřila jsem ani sama sobě, že dokážu vytvořit to všechno, o čem jsem snila a na čem mi tak moc záleželo.
Když jsem se vrátila zpět do České republiky po 5 letech života v Egyptě a rozhodla se, že budu studovat psychologii a nastoupím do psychoanalytického psychoterapeutického výcviku, zasáhly mou duši dvě obrovské rány.
Ta první byla, že mi na rakovinu zemřela moje milovaná babička a ta druhá, že jsem zjistila, že jsem těhotná.
Zůstala jsem jako opařená. Těm dvěma čárkám na testu jsem nemohla uvěřit.
Měla jsem obrovský strach. Přepadla mě panika.
Panika z toho, že když jsem obětovala sluníčkový život v mé druhé domovině a vrátila se zpět, abych si plnila své sny a mohla vykonávat profesi, o které jsem celý svůj život toužila, budu se toho muset vzdát. Budu muset obětovat svůj život pro život dítěte, které má za 9 měsíců přijít na tento svět.
Byla jsem zoufalá, na dně a cítila jsem se jako bych zaživa umírala s každým dnem, co ve mně to dítě rostlo. Myslela jsem, že nemůže být hůř. Ale bylo.
Tohle miminko nikdy nespatřilo světlo světa a já zažila tu největší životní ztrátu, jakou může člověk zažít.
Byla to má prohra, která zásadním způsobem pohnula mou duší.
Už jsem sice mohla naplno studovat a mít vizi svobodného života, najednou jsem ale zacítila, jak moc netoužím po ničem jiném, než po tom všem, co jsem popisovala v prvních řádcích svého příběhu.
Po láskyplné, zdravé, milující rodině, kterou vědomě s partnerem tvoříme.
A tak jsem na tom aktivně začala pracovat – na poznávání hlubinných vzorců, strachů a nevědomých obsahů, které mě častokrát vedly a řídily a já ani netušila, že tomu tak je. Začala jsem zkoumat mezigenerační přenosy v naší ženské rodové linii a rodině a chápat více a více, co se mi stalo a proč. Začala jsem objevovat nezdravé vzorce a formu svého vztahování se k partnerům a lidem kolem sebe. Probrečela jsem 500 hodin v sebezkušenostní psychoanalytické skupině, kde jsem na dřeň kosti cítila sílu psychoanalýzy.
Najednou mi to celé dávalo smysl, najednou jsem si rozuměla – sama se sebou a sama sobě. Dala jsem si laskavost, opečovávala to své vnitřní zraněné dítě, trpělivě a láskyplně začala tvořit vědomý vztah se svým mužem a s lidmi ve svém okolí. Začala jsem svůj svět vědomě měnit a věřila jsem, že si k nám duše mé vysněné holčičky brzy najde cestu zpět.
A tak se i stalo.
Tentokrát to bylo ale jinak – když jsem viděla dvě čárky na těhotenském testu, cítila jsem absolutní štěstí a požehnání. Byla to moje malá Naděje. Naděje na ten život, který jsem si jako malá představovala a přála.
Těhotenství bylo období plné radosti a vděčnosti. Další velkou ránou na mé transformační cestě byl ovšem porod. Porod, který byl opětovným pomezím života a smrti, když nás s dcerou odvážely na sál pro indikaci k akutnímu císařskému řezu. Nevěděli jsme s manželem, kdo z nás se vrátí. Byl to velmi traumatický zážitek, který navždy zůstane hluboce zapsán do mé paměti.
Nedokázala jsem ustát tlak a nechala se donutit na vyvolávaný porod.
Nedokázala jsem si obhájit, že nechci prasknout plodovou vodu.
A nakonec, nedokázala jsem ani porodit své vlastní dítě.
Selhala jsem.
Když jsem byla týden hospitalizovaná s dcerou v porodnici, nikdo se mě ani jednou nezeptal na otázku: „Jak se cítím?“, „Jak mi vlastně je?“ , „Nebo zda nepotřebuji psychickou pomoc, podporu?“.
Moje psychika jako by neexistovala. Nikdo se o ni nezajímal. Všechny zajímala váha mého dítěte a jizva po operaci. Nic víc, nic míň.
Byla jsem zdrcená, rozpadnutá na milion kousků.
Moje duše i moje tělo mě tak moc bolelo.
A přesně v tomhle okamžiku jsem věděla, že tohle je má budoucnost.
Že přesně tohle je směr, kterým se ve své praxi musím vydat.
Věděla jsem, že musím udělat maximum pro to, aby se už žádné mamince nestalo, že se jí nikdy nikdo po ztrátě nebo po porodu nezeptá na jednoduchou otázku
„Jak se cítíte?“
Rozhodla jsem se jít do akce, věci měnit, bojovat za psychiku žen v těhotenství, u porodu a v adaptaci na novou roli maminky.
Podporovat, léčit a být průvodkyní na cestě mateřstvím.
Nyní moc dobře vím, že období mateřství je období velkých změn a výzev a každá z nás jej může vnímat a prožívat s jinými emocemi, zkušenostmi a příběhy.
Taky vím, jak moc pomáhá, když můžeme svá trápení a smutky sdílet s někým, kdo nás za ně neodsoudí a nebude nám dávat rady na to, jak být „dokonalá“ žena / máma.
Aktivně pomáhám maminkám v rámci organizace Úsměv mámy, jsem projektovou členkou v aplikaci nového unikátního modelu „Mother mind friendly“ porodnic. Osobně jsem při zrodu tohoto nového konceptu v porodnicích a jsem koordinátorkou psychické péče pro maminky, které porodily ve FN Olomouc, Agel – Přerov, Prostějov a Šternberk. V těchto partnerských porodnicích vzděláváme personál v tématice mateřské psychiky, správné komunikace a mezioborové spolupráce, realizujeme předporodní kurzy na tématiku mateřské psychiky a pečujeme o maminky, které se necítí z jakéhokoliv důvodu psychicky dobře.
V rámci mé závěrečné práce při studiích jsem také zrealizovala kvalitativní výzkum a zkoumala jsem z psychoanalytického hlediska traumatické zážitky související s porodem. Výsledky této výzkumné práce jsem prezentovala na konferenci Duše mámy v roce 2024 v Senátu České republiky.
Ve své soukromé praxi pracuji s ženami, které procházejí velkou transformací na cestě mateřstvím a nechtějí dále předávat staré a nefunkční vzorce chování, reakcí a výchovy a chtějí vztahy se svými dětmi tvořit jinak a vědomě.
Pomáhám ženám, aby se naučily zdravému vztahování se a vytvářely se svými dětmi bezpečnou citovou vazbu na základě výzkumných prací a teorie attachementu.
Pracuji s ženami na tom, aby byly „dost dobré mámy“, vycházím z konceptu D.Winnicotta.
Nadále pomáhám ženám zpracovávat traumata ze ztrát nebo z porodu a vyrovnávat se s touto bolestí a nacházet v ní sílu a prostor pro traumatický růst.
V mém projektu Psychologie mateřství získáte inspiraci, léčení sdílením a upřímností ale také váš osobní prostor, kde se nebudete muset stydět za své pocity a kde budete moci vyjádřit všechno, co vás trápí – bez studu a strachu z odsouzení.
Věřím totiž, že sdílené potíže jsou minimálně poloviční a že společnou prací dokážeme najít cestu zpět k vašemu já – k takovému, které byste si přála potkávat ráno v zrcadle, a přitom se na něj usmívat.
Postavím společně puzzle vaší duše, některé kousky nebudou hned zapadat, bude to proces, který se může zdát někdy moc složitý, ale bude to proces, který bude stát za to a výsledek je vždycky jistý – objevíte své staronové já.